Individualizace prahových hodnot rychlosti GPS: Výzvy a složitosti

Používání technologie GPS ke sledování vnější zátěže sportovců při tréninku a soutěžích se stalo téměř všudypřítomným, zejména v profesionálním sportu.

Vzhledem k tomu, že se technologie GPS v posledním desetiletí vyvíjela, mají nyní uživatelé k dispozici množství metrik, na jejichž základě mohou vyhodnocovat vnější zátěž a ve spolupráci s trenéry lépe informovat o tréninkovém procesu. V poslední době výzkumníci zavedli koncepty, jako je měření vzdálenosti v pásmech zrychlení, kombinace údajů o zrychlení a rychlosti (tzv. "metabolický výkon") a individualizace tradičních rychlostních zón pro každého hráče.

Množství metrik může být zahlcující a uživatelé čelí výzvě, jak vybrat ty, které jsou pro sportovní kontext nejvhodnější, a jakou přidanou hodnotu může daný přístup přinést k interpretaci dat z časové analýzy pohybu. Vzhledem k úloze fyzické kondice při zmírňování kapacity a odezvy na dávku vnějšího zatížení se zdá být intuitivní vyhodnocovat údaje GPS sportovců ve vztahu k jejich profilu fyzické kondice.

Zde upozorňujeme na problémy a složitosti spojené s individualizací údajů GPS podle charakteristik fyzické zdatnosti a poskytujeme některá doporučení pro zainteresované uživatele.

Průmyslové výzkumné práce pocházející z rugbyové ligy (Gabbett, 2015), rugbyové unie (Clarke, Anson a Pyne, 2015; Reardon, Tobin a Delahunt, 2015), australského fotbalu (Colby, Dawson, Heasman, Rogalski a Gabbett, 2014) a fotbalu (Hunter a kol., 2015; Lovell a Abt, 2013) přizpůsobily rychlostní zóny jednotlivých hráčů podle jedné nebo více fyzických charakteristik. Tito výzkumníci použili k individualizaci rychlostních zón širokou škálu atributů fyzické zdatnosti, jako jsou laboratorně zjištěné míry anaerobního prahu, maximální aerobní rychlosti a maximální sprinterské rychlosti.

Výzkum ve fotbale ukázal, že individualizace rychlostních prahů může přidat hodnotu k interpretaci údajů GPS (Hunter et al., 2015; Lovell & Abt, 2013), což je intuitivní vzhledem k tomu, že rozložení "intenzity" vnějšího zatížení sportovce je pravděpodobně ovlivněno jeho vlastními kondičními schopnostmi. Použití laboratorních hodnocení má však vzhledem k ekonomickým a logistickým překážkám nízkou proveditelnost.

V poslední době se ve výzkumné literatuře (Colby et al., 2014; Gabbett, 2015; Reardon et al., 2015) běžně používá špičková sprinterská rychlost k předepisování více rychlostních zón, a to z důvodu jejího snadného sběru na tréninkovém poli. Bohužel individualizace rychlostních zón prostě není tak jednoduchá a uživatele upozorňujeme, že přijetí tohoto přístupu by mohlo přinést více škody než užitku!

Vezměme si jako příklad pohádku o želvě a zajíci.

Zajíc je rychlý, výkonný sportovec s vysokou maximální rychlostí (řekněme 35 km.h-1), ale nedokáže ji udržet dlouho, což se odráží v jeho intermitentní vytrvalosti (Yo-Yo, 30:15 atd.). Pokud přijmeme přístup, který se ve výzkumné literatuře používá, a použijeme libovolné zlomky Hareovy maximální rychlosti, řekněme 50 % pro vysokorychlostní běh (HSR; což mimochodem nemá žádné fyziologické opodstatnění!), dostaneme hranici HSR 17,5 km.h-1.

V porovnání s želvou, která dosahuje maximální rychlosti pouhých 25 km.h-1, je prahová hodnota HSR 12,5 km.h-1. Želva má však relativně vyšší skóre v testu intermitentní vytrvalosti, což jí umožňuje efektivně se pohybovat po hřišti, častěji vstupovat do rychlostních zón a rychleji se zotavovat.

Když oba závodí, urazí stejnou vzdálenost, ale různými způsoby. Používání samotné maximální rychlosti tímto způsobem k ukotvení rychlostních prahů vede k tomu, že HSR zajíců je podhodnocena a želv nadhodnocena (podrobnější příklady viz Hunter et al., 2015).

Použití jedné kondiční schopnosti k ukotvení více rychlostních zón tímto způsobem předpokládá, že rychlejší hráč má také vysokou rychlost běhu spojenou s jeho vytrvalostní schopností a naopak (viz obrázek 1).

Tyto chybné informace mohou mít malý vliv při měření během jednoho závodu, ale pokud chceme na základě těchto údajů z GPS vyhodnocovat a předepisovat chronické tréninkové režimy, může dojít k chybám v tréninkové zátěži, které vedou k neoptimální výkonnostní přípravě nebo ke zvýšenému riziku zranění (Gabbett, 2016).

Obrázek 1: Znázornění chybného použití maximální rychlosti k ukotvení prahových hodnot rychlosti GPS v "želvě a zajíci". sIFT = konečná rychlost dosažená v hypotetickém testu kondice s přerušovanou vytrvalostí.

Ve skutečnosti je individualizace rychlostních limitů komplikována typy testů, které se používají ke stanovení výkonnostních charakteristik sportovců.

Běžné hodnocení intermitentní vytrvalosti v kolektivních sportech neumožňuje sportovnímu vědci nebo kondičnímu trenérovi určit rychlost běhu, při které sportovci přecházejí do oblastí intenzity cvičení (nízká, střední, vysoká, těžká). Praktičtí lékaři musí také zvážit, jak často lze provádět testy zdatnosti během nabitého soutěžního programu, aby se zohlednily změny zdatnosti v důsledku nemoci, zranění nebo tréninkových zásahů.

Tyto složitosti a problémy představují významné překážky při zavádění individualizovaných rychlostních zón a mohou pomoci vysvětlit nízkou míru rozšíření této praxe mezi uživateli GPS (Akenhead & Nassis, 2015).

Individualizace však nemusí být tak obtížná. V roce 2013 Alberto Mendez-Villanueva a jeho kolegové představili praktický, uživatelsky přívětivý a na důkazech založený přístup k individualizované analýze GPS (Mendez-Villanueva, Buchheit, Simpson, & Bourdon, 2013).

Pro vyhodnocení vnějšího zatížení s ohledem na fyzické schopnosti každého hráče použili jeho maximální aerobní rychlost z terénního testu VAM-EVAL spolu s maximální rychlostí zaznamenanou při hodnocení sprintu na 40 m. Tento přístup poskytl lepší reprezentaci vnější dávky hráčů při fotbalových zápasech, kterou lze využít k optimalizaci fyzického programování. Výsledek maximální aerobní rychlosti by navíc mohl být využit k individualizaci předpisu vysoce intenzivního intervalového tréninku (HIIT) hráčů s využitím osvědčených tréninkových technik (např. Dupont, Akakpo, & Berthoin, 2004).

Bohužel předpis HIIT ani individualizace rychlostních zón GPS nelze dosáhnout pomocí složených intermittentně-vytrvalostních terénních testů prováděných na 20m člunkových bězích, které jsou často silně ovlivněny schopností sportovců měnit směr a akcelerovat (Castagna et al., 2006; Berthoin et al. 2014).

Souhrnně lze říci, že předepisování rychlostních zón pro konkrétní sportovce může být přínosem pro interpretaci dat GPS (Hunter et al., 2015; Lovell & Abt, 2013; Mendez-Villanueva et al., 2013), pokud uživatel bere v úvahu složitost jeho implementace.

Uživatelé by se mohli zamyslet nad svou baterií fyzických testů a nad tím, zda podporuje holistický přístup k předepisování tréninku a hodnocení vnější zátěže (další podrobnosti v tomto ohledu naleznou čtenáři v publikaci Mendez-Villanueva & Buchheit [2013]).

K určení užitečnosti a potenciální přidané hodnoty individualizované analýzy GPS je zapotřebí mnohem více výzkumu, ale dokud se nedozvíme více, doporučuje se buď používat zavedené a na důkazech založené postupy (viz Mendez-Villanueva et al., 2013; Hunter et al., 2015), nebo se této praxi zcela vyhnout.

Máte zájem zjistit, jak může Catapult pomoci vašemu týmu najít konkurenční výhodu? Kontaktujte nás ještě dnes.

Odkazy

Akenhead, R., & Nassis, G. P. (2015). Tréninková zátěž a sledování hráčů ve fotbale na vysoké úrovni: Současná praxe a její vnímání. International Journal of Sports Physiology and Performance. http://doi.org/10.1123/ijspp.2015-0331.

Berthoin, S., Gerbeaux, M., Turpin, E., Guerrin, F., Lensel-Corbeil, G., & Vandendorpe, F. (1994). Srovnání dvou terénních testů pro odhad maximální aerobní rychlosti. Journal of Sports Sciences, 12(4), 355-362.

Clarke, A. C., Anson, J., & Pyne, D. (2015). Fyziologicky založené rychlostní zóny GPS pro hodnocení běžeckých nároků v ženském sedmičkovém ragby. Journal of Sports Sciences, 33(11), 1101-1108.

Colby, M., Dawson, B., Heasman, J., Rogalski, B., & Gabbett, T. J. (2014). Tréninková a herní zátěž a riziko zranění u elitních australských fotbalistů. Journal of Strength and Conditioning Research, 28(8), 2244-2252.

Castagna, C., Impellizzeri, F. M., Chamari, K., Carlomagno, D., & Rampinini, E. (2006). Aerobní zdatnost a výkony v jojo kontinuálních a intermitentních testech u hráčů fotbalu: korelační studie. Journal of Strength and Conditioning Research, 20(2), 320-325.

Dupont, G., Akakpo, K., & Berthoin, S. (2004). The effect of in-season, high-intensity interval training in soccer players (Účinek vysoce intenzivního intervalového tréninku u hráčů fotbalu během sezóny). Journal of Strength and Conditioning Research, 18(3), 584-589.

Gabbett, T. J. (2015). Využití relativních rychlostních zón zvyšuje rychlost běhu prováděného v utkání týmových sportů. Journal of Strength and Conditioning Research, 29(12), 3353-3359.

Gabbett, T. J. (2016). Paradox tréninku a prevence zranění: měli by sportovci trénovat chytřeji a tvrději? British Journal of Sports Medicine, 50(5), 273-280.

Hunter, F., Bray, J., Towlson, C., Smith, M., Barrett, S., Madden, J. a další (2015). Individualizace časově-pohybové analýzy: srovnání metod a série kazuistik. International Journal of Sports Medicine, 36(1), 41-48.

Lovell, R., & Abt, G. (2013). Individualizace časově-pohybové analýzy: příklad případové studie. International Journal of Sports Physiology and Performance, 8(4), 456-458.

Mendez-Villanueva, A., & Buchheit, M. (2013). Testování kondice specifické pro fotbal: přidaná hodnota nebo potvrzení důkazů? Journal of Sports Sciences, 31(13), 1503-1508.

Mendez-Villanueva, A., Buchheit, M., Simpson, B., & Bourdon, P. C. (2013). Rozložení intenzity hry v zápase v mládežnickém fotbale. International Journal of Sports Medicine, 34(2), 101-110.

Reardon, C., Tobin, D. P., & Delahunt, E. (2015). Aplikace individualizovaných rychlostních prahů pro interpretaci požadavků na běh specifických pro danou pozici v elitním profesionálním ragbyovém svazu: A GPS Study. PLoS ONE, 10(7), e0133410.